Tipy na výlety

Dačice (2 zámky i kostka cukru)

Nejstarší písemná zpráva o Dačicích je z roku 1183 v kronice Jarlocha, opata premonstrátského kláštera v Milevsku. Tohoto roku si nechal znojemský kníže a markrabě moravský Konrád Ota vysvětit v Dačicích kostel olomouckým biskupem Pelhřimem.

Jméno města zřejmě vzniklo ze starobylého osobního jména Dak nebo Dač, domáckých podob jmen Dabor, Damir, Dalibor a znamená „ves lidí Dakových, Dačových“.

Dačice jsou dnes přirozeným centrem regionu jihozápadní Moravy. To je dáno nejen jejich polohou, ale i množstvím služeb, které jsou zde k dispozici. Okolní lesy, historické památky a památná, pověstmi opředená místa, dotvářejí malebný charakter města a okolního kraje.

K návštěvě lákají např. starý a nový zámek či kostel sv. Vavřince s renesanční věží (patří mezi nejprostornější jednolodní kostely na Moravě. Zvláště významné jsou freskové malby oltářů).

Za řekou Dyjí se vyjímá barokní dominanta – areál františkánského kláštera. Nyní patří Řádu bosých karmelitek. Budovy kláštera i sousedního klášterního kostela sv. Antonína Paduánského jsou jednoduché stavby odpovídající řádovým pravidlům.

První kostka cukru na světě

Připomínku sladkého vynálezu, žulový pomníček kostky cukru, najdete na náměstí (hned u kostela). Byl zde postaven v r. 1983. Právě v Dačicích byla totiž vyrobena úplně první kostka cukru na světě!

První rafinérie cukru na Moravě zde byla založena 1833, v místě Staré Radnice a současného domu č. 4 na Palackém náměstí (nyní Městské kulturní středisko).

Vše o Dačicích najde ZDE na webu Města Dačice

Dačice a kostka cukru

Už víte, že první kostka cukru vznikla právě v Dačicích (4 km od Vnorovic)? Možná jste i zaslechli, že se tak stalo roku 1841. A jakže se to vlastně přihodilo? I v tomto příběhu se potvrdilo okřídlené Za vším hledej ženu…

Jacob Christoph Rad, jak zní jméno jméno vynálezce kostkového cukru v jeho mateřštině, se narodil 25. března roku 1799 v městečku Rheinfelden ve Švýcarském kantonu Bazilej. Jeho otec byl zaměstnancem rakouské vojenské správy a jeho rodina pocházela ze švýcarských Brugg. V roce 1808 rodiče poslali Jacoba do Vídně vyučit se drogistou. Tovaryšská léta prožil Jacob z cizině odkud se v roce 1835 vrátil do Vídně, kde se v roce 1839 oženil s Julianou Schill, která sehrála v jeho další kariéře zásadní roli.

Krátce poté, v roce 1840 byl Jacob Rad pověřen vedením výroby cukru v Dačicích, která v té době měla vážné problémy s odbytem. Právě během tohoto svého ředitelování Rad vynalezl kostkový cukr, na nějž získal v roce 1843 c.k. patent.
Došlo prý k tomu tak, že se paní Radová jednou při krájení tehdy obvyklé homole cukru řízla a na své poranění reagovala slovy „Jacob, mach damit etwas, Du bist doch Direktor!“. V reakci na tuto manželčinu výzvu pak Jacob Rad vymyslel lis, jimž vyráběl kostkový cukr.

Na podzim 1843 začali v dačické rafinerii vyrábět kostkový cukr i pro trh. Poprvé se objevil také ve Vídni pod názvem „ čajový cukr.“ Balíček obsahující 250 kostek vážil jednu libru (asi půl kilogramu) a připomínal bedničku s čínským čajem. Byl opatřen původními etiketami, na kterých byl obrázek budov dačické rafinerie a prodával se za 50 krejcarů. Patent na výrobu kostek záhy zakoupilo Prusko, Sasko, Bavorsko, Švýcarsko a Anglie. Zdokonalenou formu Radova vynálezu používají rafinerie cukru na celém světě dodnes.

V roce 1846, po šesti letech působení v Dačicích, se Rad vrátil do Vídně, kde 13. října 1871, v 72 letech zemřel. Kupodivu ani jeho kostkový cukr rafinérii v Dačicích nezachránil a ta v roce 1852 definitivně zanikla…

Hospodářská situace rafinerie zhoršovala vlivem vnějších podmínek. Rafinerie cukru byla v provozu ještě do roku 1852 a poté zanikla, neboť byla příliš vzdálená od hlavních řepařských oblastí na Moravě, náklady na dopravu cukrovky do Dačic se zvyšovaly, chybělo železniční spojení města s okolním světem. Budova rafinerie byla v roce 1863 demolována až po sklepy. Na těch byl později zbudovándivadelní a taneční sál, který zde existuje dodnes!

V r. 1983 byl kostce cukru postaven v Dačicích žulový pomníček (viz foto), který připomíná sladký vynález pana Rada. Stojí v parčíku poblíž vysoké renesanční věže kostela sv. Vavřince a patří k častým místům, kde se fotí návštěvníci Dačic, vč. významných hostů.
V r. 2003 byla na budově bývalé rafinérie odhalena pamětní deska. V Městském muzeu a galerii v Dačicích je stálá expozice věnovaná výrobě dačické kostky cukru a cukrovaru v Kostelním Vydří.

Více detailů najdete zde na webu Dačic.

Telč – UNESCO

Nachází se 15 km severně od Vnorovic (ve směru na Jihlavu).

Telč je právem oblíbeným a obdivovaným cílem turistů z celého světa. Jádro města je Městskou památkovou rezervací a v r. 1992 byla Telč zapsána na Seznam světového dědictví UNESCO. Prolínají se zde skvosty z prostředí církevního, měšťanského a šlechtického, památky gotické, renesanční, barokní, románské i klasicistní.

Datum založení Telče není známo, první dochované zmínky jsou z r. 1333. Tehdy se v těchto místech rozkládal zeměpanský dvorec, posléze osada, která byla královským majetkem.

Zlatá éra města přišla v 16. stol. za panování Zachariáše z Hradce, kultivovaného šlechtice a dobrého hospodáře, což se projevovalo velkorysými přestavbami měšťanských domů do módní renesanční podoby. Dnes patří proslulé telčské náměstí k nejzachovalejším a největším renesančím celkům.

Nejzajímavější památky

Státní zámek

Původní gotický hrad přestavěný v 2. pol. 16. stol. v renesanční zámek. Součástí zámeckého areálu je muzeum a galerie Jana Zrzavého, věhlasného malíře 20. stol.

K vrcholům prohlídky patří návštěva tzv. Zlatého sálu, jehož unikátní strop, známý na celém světě, je pokryt 30 osmibokými dřevěnými kazetami s řezbami antických božstev a bájných hrdinů.

Věž sv. Ducha

49 metrů vysoká, pozdně románská věž z 1. poloviny 13. století je nejstarší dochovanou stavební památkou ve městě. Původně byla postavena jako strážná věž.

Kostel sv. Jakuba

Založen současně s městem, r. 1386 vyhořel. Dnešní dvoulodní podoba je z poloviny 15. stol. Na 60 metrů vysoké věži, přiléhající ke kostelu, jsou dochovány dva zvony, Jakub a Marie.

Kostel Jména Ježíš

Původně jezuitský kostel, dokončený v r. 1679. Barokní podoba byla zachována, atypická je orientace boční fasády směrem do náměstí.

Jezuitská kolej

Byla postavena v letech 1651-1655, po zrušení řádu sloužila jako kasárna, po r. 1883 zde byla škola a městské muzeum, dnes je sídlem SOŠ.

Radnice

Mimořádně hodnotná stavba, zřejmě dílo některého z italských stavitelů, působících ve službách Zachariáše z Hradce v 2. pol. 16. stol. Radnice vznikla spojením dvou gotických domů, bylo zde i městské vězení.

Konvikt sv. Andělů

Stará sladovna, po příchodu jezuitů sídlo konviktu sv. Andělů, což byla škola chrámové hudby. Po zrušení řádu se konvikt stal obytným domem panských úředníků.

Okolí Telče

Okolí Telče nabízí maximum přírodních hodnot a vysoce kvalitní životní prostředí. V přírodě se zachovaly vzácné druhy rostlin a zvířat, některé části mají zvláštní ochranný režim jako rezervace nebo chráněné přírodní útvary. Krajina upoutá i skalními útvary, zatopenými lomy a turistickými stezkami.

Hrad Roštejn

7 km severně od Telče; 22 km od Vnorovic

Byl postaven již v 1. polovině 14. stol. K zásadně přestavbě došlo díky Zachariášovi z Hradce v 16. stol., v blízkosti nechal vybudovat i dvě obory pro vysokou zvěř. Od 17. až do počátku 20. stol. byl hrad využíván jako lovecký zámeček. V r. 1915 stavba z větší části vyhořela a rekonstruována byla až v letech 1956-1982.

V současnosti jsou na hradě vystaveny sbírky Muzea Vysočiny a přístupná je i 28 metrů vysoká sedmiboká věž.

Tel.: 567 243 738

Nová Říše

10 km jihovýchodně od Telče; 17 km severovýchodně od Vnorovic

Pozornost upoutá především premonstránský klášter z 1. pol. 13. stol. Původně byl v r. 1211 založen jako ženský klášter. V objektu je přístupná knihovna se vzácnými prvotisky a stálá expozice ze života a díla významných osobností místního kulturního života (Otakar Březina ad.).

Tel.: 567 318 110

Rozhledna Oslednice

vrch Oslednice 557 m n.m. (na okraji Telče)

Rozhledna, postavená v r. 1898 byla vysoká 16 m. V r. 1999 byla vybudovaná na tomto místě nová věž s vyhlídkovým ochozem ve výšce 31 m.

Projížďky na lodičkách

Půjčovna se nachází u Dolní brány telčského nám. a výlet po Štěpnickém či jiných rybnících může začít…

Kostelní Vydří (karmelitáni)

Na příjemnou procházku je možné se vydat z Dačic kolem kaskády rybníků po udržované cestě, na kterou se dostanete přímo z Hradecké ulice od rybníku Vražda.

Dominantou Kostelního Vydří je karmelitánský klášter s kostelem Panny Marie Karmelské. Klášter, barokní stavbu z let 1787 – 1789, obývají mniši karmelitánského řádu a působí zde Karmelitánské nakladatelství Kostelní Vydří. Areál kláštera je přístupný veřejnosti.

Naproti klášteru v Kostelním Vydří je v lesním hřbitově umístěna hrobka Dalbergů – pánů z Dačic, o jejichž působení v Dačicích se dozvíte více při prohlídce dačického zámku.

Za zmínku ještě stojí i další kostel v obci – původně gotický kostel Navštívení P. Marie a barokní kamenný most z roku 1731 se sochami sv. Jana Nepomuckého a sv. Josefa.  Leží na historické cestě, nazývané kramářská, přicházející z návrší s klášterem a stoupající dál k Telči. Kramáři po ní vozili své zboží z Rakouska přes Slavonice až do Jihlavy.

Samotná obec Kostelní Vydří leží dole pod návrším s poutním kostelem. Prochází jí Vyderský potok, na němž bylo dříve několik rybníků. Jméno vesnice (i dvou dalších vesnic v nejbližším okolí) pochází zřejmě od slova vydra.

První zmínka o obci sahá do 14. století. Tehdy je tu již také doložen kostel Navštívení Panny Marie, tehdy farní. Kostel není uvnitř mimo čas bohoslužeb přístupný, ale první červencovou neděli se tu slaví tzv. „dolní“ pouť – svátek Navštívení Panny Marie (podle zažitého termínu před poslední úpravou liturgického kalendáře).

Hlavní kulturní událostí v Kostelním Vydří je Velká pouť, která se koná vždy 1. neděli po 16. červenci, svátku Panny Marie Karmelské.

Více na webu Řádu karmelitánů.

Poutní kostel Montserrat

Montserrat je poutní kostel Panny Marie Bolestné. Nachází se kousek od Mutné u Cizkrajova. Název dostal podle známého španělského poutního místa Montserrat.

Dojdete k němu krásnou procházkou v přírodě. Vzdálenost od Vnorovic je asi 8-10 km (záleží na trase, kterou zvolíte).

Původně kaple vystavěná roku 1651 byla roku 1660 rozšířena, protože stále nedostačovala množství příchozích poutníků. Roku 1712 pak byla kaple přestavěna na kostel. V r. 1785 byl poutní kostel zrušen a stala se z něj téměř zřícenina. V r. 1858 naštěstí začaly práce na stavbě nového kostela, které byly slavnostně zakončeny roku 1865.

Kostel je otevřen pouze v době mší svatých a poutí.

Monserrat stojí v nadmořské výšce 548 m.n.m. V interiéru, který však není běžně přístupný, lze na hlavním oltáři spatřit zajímavou sošku Marie s Ježíškem – oba mají černou barvu pleti. Ze západního okraje lesa pod kostelem je pěkný výhled do kraje.

Slavonice

Slavonice jsou překrásným a ojedinělým souborem goticko renesančních památek nominovanými na seznam světového dědictví UNESCO.

V současné době zde žije asi 2 700 obyvatel. Město nabízí celou řadu historických památek a budov, muzejí a zajímavostí.

Původní slovanská osada vznikla někdy kolem 12. století. Nejstarší písemná zpráva pochází z roku 1260. Později trhová ves patřila pánům z Hradce (větev Vítkovců) a pomalu se rozvíjela v opevněné město. Od 13. století také zřejmě vznikal propracovaný podzemní systém, který sloužil nejen jako odvodňovací, ale zároveň i jako obranný systém města.

Podzemní chodby můžete navštívit v rámci speciální prohlídky s průvodcem.

Obyvatelé kdysi v těchoto podzemních prostorách žili i pracovali (především v zimě, když ještě neuměli topit). Prohlídky pro veřejnost začaly v r. 1998 a jsou zajímavým až dobrodružným zážitkem. Silnější postavy nemusejí mít obavy, zda v úzkých chodbičkách neuvíznou – před vstupem musí každý projít speciálním rámem. Kdo neprojde, nesmí do podzemí!

Zřejmě ve 14. století došlo k zásadnímu rozšíření starší opevněné kruhovité osady o prostornější tržiště (nynější nám. Míru) a zároveň o směrem na východ v podobě rozšířené ulice (dnešní Horní nám.). Obě náměstí vytvořila středověká zástavba měšťanských domů postavených na dlouhých parcelách s úzkými dvory, zadní část tvořily stodoly a hospodářská příslušenství.

Městu dominuje věž kostela Nanebevzetí Panny Marie. Věž byla postavená v letech 1503-1549 pod vedením mistra Michala na místě bývalé sakristie kostela. Barokní přilbová střecha pak pochází z doby po požáru v roce 1750.

Graselovy stezky

Romantické stezky vedou místy, kde na začástku 19. století loupil a skrýval se obávaný loupežník Johann Georg Grasel (1790-1818); na území České Kanady a sousedního rakouského Waldviertelu spáchalpřes 200 zločinů.

Cesty vedou krásnými lesy, kolem rybníků i dochovaných, těžko znatelnách pozůstatků života našich předků (kamenná koryta vodních náhonů k zaniklým mlýnům, pilám, hamrům).

Graselovy stezky vedou po obou stranách česko – rakouské hranice, územím mezi jihočeskou Novou Bystřicí a jihomoravskými Novými Syrovicemi.

Tvoří již šest výletních okruhů:

Slavonice – Č. Rudolec – D. Bolíkov (23 km), Vratěnín (8 km), N. Syrovice (11 km), N. Bystřice (29 km), hranici překračuje stezka vedoucí ze Slavonic do Dobersbergu (17 km). Nová je stezka v Raabsu.

Vstupte do nedotčené a čisté krajiny se stinnými lesy, projděte se alejemi starobylých cest.

NEJOBLÍBENĚJŠÍ trasa:
Slavonice – Český Rudolec (12 km):

Vede převážně lesem a je značena logem stezky na dřevěných tabulkách a žlutým kolečkem na hnědém podkladě.

1. Poutní kostel Božího těla (též sv. Ducha) – krásná vyhlídka na celé město. Kostel je otevřený pouze během bohoslužeb a letních poutí.
2. Cestou mezi poli dojdete ke kaskádě lesních rybníků. Nejsou vhodné ke koupání, ale žijí v nich řady chráněných rostlin a živočichů.
3. Rybník Velký Troubný nebo též Rákosný, či Spálená hájenka. Do rybníka nevedou žádné přítoky, je napájen pouze děštěm. Nabízí velmi příjemné koupání.
4. Graselova sluj – zde se údajně loupežník skrýval. Je na nejvyšším kopci celé trasy.
5. Schillerovy kameny – v těchto lesích podle legendy čerpal slavný německý dramatik Fridrich Schiller námět pro své dílo Loupěžník a na jednom z kamenů „vyseděl důlek“ (ve skutečnosti jde o tzv. hrnec způsobený mrazovou erozí kamene). Na kameni je vytesán nápis Schillerstein 1905 – pocta k 100. výročí úmrtí dramatika. Dále vás čeká mj. Menhirova cesta – dostala jméno podle několika malých věží z kamenů, které zde kdosi postavil (můžete přidat svou :o)) V obci Peníkov je z původního hospodářského dvora, který zásoboval i rudolecký zámek, dnes ekologická farma, kde lze navštívit i výstavy v galerii.
6. Unikátní celodřevěná vodní pila v Českém Rudolci je v provozu po domluvě s obecním úřadem. Tato technická památka byla vyhlášena za nemovitou kulturní památku.
7. Francouzský kámen – na něm nechala hraběnka z rudoleckého zámku v r. 1810 vytesat romantický nápis na památku svého zesnulého manžela.
8. Psí hřbitov leží vpravo u cesty. Podle vyprávění zde rudolecký pán rakouský ženijní major Angelo, rytíř von Picchioni pohřbíval od 2. pol. 19. stol. své lovecké psy.
9. Vyhlídka na Český Rudolec je asi půl km od vsi a končí zde Graselova stezka.

Kolem zchátralého zámku Malá Hluboká dojdete na náves, kde se můžete občerstvit v místních podnicích.

Pro návrat např. do Slavonic lze ve všedních dnech využít autobus (jede asi 2x za odpoledne – nutno zjistit aktuální časy předem!).

Čerpáno z letáčku, vydaného Regionálním informačním střediskem Slavonice, a z webu Graselovy-stezky.

Kolem starých mlýnů u Dyje

Trasa začíná v Dačicích a vede kouzelnou přírodou okolo břehů Moravské Dyje s mnoha starými mlýny.

Dačické mlýny

V samotných Dačicích kdysi byly dva mlýny: Homolkův a Panský. Při přecházení mostu přes řeku Dyji směrem na Palackého náměstí upoutá pozornost vpravo stojící výstavní vila s mlynářským znakem a nápisem „Restaurace Homolkův mlýn“. Byla postavena v době mezi světovými válkami. V prvním patře bydlel mlynář s rodinou, v přízemí byla pekárna, prodejna chleba a pečiva. V současné době je zde restaurace.

Nenápadný dům čp. 39 v Kapetově ulici v Dačicích byl po staletí panským mlýnem. Šlo zřejmě o rozsáhlý mlýn s patrovou obytnou budovou, mlýnicí a vodní pilou. Panské mlýny tehdy mlely obilí vypěstované v panských dvorech a prodávaly pouze mlynářské výrobky (mouku, krupici, kroupy atd.). Mletí za války bylo značně omezeno. Ke krátké obnově mlýna došlo po válce, kdy se zde mlelo pro potřeby zajateckého tábora u Českého Rudolce. Provoz mlýna skončil v roce 1951.

Z Dačic vyjdete po zelené turistické značce, zprvu po silnici směrem na Staré Hobzí. Posléze zahnete vpravo a dojdete do údolí Moravské Dyje.

NEBO jedete vlakem do stanice Urbaneč a jdete přímo k Hejbalovu mlýnu (viz dále; při této cestě vynecháte první, tj. Frelův mlýn).

Frelův mlýn

Minete rekreační chaty, překročíte boční údolíčko s malým rybníkem a u Frelova mlýna podél lesa mírně stoupáte k silnici.

První zmínka o Frelově mlýnu je ze 17. století. Od roku 1653 do roku 1799 se zde střídali mlynáři z rodu Frölichů (pouze jméno se trochu měnilo z Frölich na Freylych a na Jakub Frola, poslední mlynář z tohoto rodu). Od pol. 19. století je majitelem mlýna rodina Šantrůčkova a od r. 1930 rodina Peckova. V té době se mlýn ukončil svou činnost a stal oblíbeným výletním místem u Dačic.

Hejbalův Mlýn

Projdete obcí Hradišťko (první zmínka o vsi je z r. 1349). Patrně na úbočí spadajícím k Dyji stávala v minulosti tvrz, která zanikla koncem 14. Století. Nezůstaly po ní žádné stopy.

Jdete stále po silnici, přejdete údolíčko Lučního potoka a asi po 0,5 km odbočíte vpravo k Hejbalovu mlýnu.

První zmínka o něm je z r. 1656. V 17. století zde až do konce 18. století působil rod mlynářů jménem Heybal (prvním byl Matěj Heybal). Koncem 18. století zde začíná působit Matěj Ille. Illeové byl rozvětvený mlynářský rod, který působil na mnoha mlýnech v okolí Dačic. V r. 1868 se majitelkou mlýna stala Marie Karpíšková. Její dcera si vzala za muže Františka Ille, syna mlynáře Leo Ille z Řečice, a tak se na mlýn vrací jméno Ille. Činnost mlýna ustala za 2. světové války.

Mlýn u splavu

Před mostkem přes řeku zahnete vlevo na pěšinu, vedoucí na rozhraní lesa a louky, minete opět několik chat. Romantická lesní cesta vás přivede k ústí Vnorovického potoka a k našemu Mlýnu u splavu.

První pís. zmínka je z r. 1369. V mapách též někdy uváděn jako Hadermühle, Hadrův, Hardův, Spálenýad. Na přelomu 16. a 17. století byl majitelem mlýna Štěpán Seidl s chotí Sabinou. Pozdějšími majiteli mlýna byl Antonín Ellinger, Ondřej Králík a Boleslav Králík. V roce 1930 mlýn vyhořel. další majitelkou byla Hana Navrátilová, která zde nechala v roce 1932 nainstalovat turbínu. Do roku 1938 zde pracovala pila pod vedením Josefa Bečky. Tímto rokem činnost mlýna končí.

Mlýn v současné době vlastní Miroslav Bouda, který jej zrekonstruoval do stávající podoby a snaží se též o rozvoj regionu (zejména v oblasti turistického ruchu).

Můžete se občerstvit v útulné Hospůdce U splavu (v létě otevřeno denně!), odpočinout si na venkovní terase s kouzelným výhledem na splav, či se přímo po splavu projít…

Velflův mlýn

Mírně vystoupáme k okraji lesa a náročnějším terénem (pozor zvláště za mokra!) na rozhraní lesa a pole jdeme až nad Velflův mlýn.

První zmínka o něm je z roku 1627. V 18. století zde působil jako mlynář Simon Seidl (syn Štefana a Sabiny Seidlových z Hadermühle). V roce 1898 mlýn vyhořel a v roce 1904 jej získala Anna Marie Wölflová. Ta již mlýn neprovozovala, ale spolu s manželem zde bydleli a živili se zemědělstvím.

V současné době v něm nový majitel buduje penzion.

Loucký mlýn

Pokračujete ke skupině chat, údolí řeky se trochu vzdaluje, užívejte si nedotčenou přírodu a pěkné panorama. Pravý břeh lemují strmější skalnaté stráně. Přijdete k oplocenému areálu Louckého mlýna, který patří k nejstarším. Písemná zpráva o něm pochází již z r. 1190, kdy jej kníže Konrád II. Ota, zvaný Český, daroval Premonstrátů v Louce u Znojma.

Na tomto místě stával mlýn již před rokem 1190. Před r. 1615 jej klášter prodal majiteli panství Staré Hobzí Jindřichu Zahrádeckému ze Zahrádek. Mlýn byl pak až do roku 1798 provozován pachtýři. V roce jej koupil Johann Seidl a až do roku 1901 zde působil rod mlynářů Seidlů. V roce 1901 mlýn vyhořel. V roce 1905 získáva spáleniště Albert Šulák a ten jej v témže roce prodává Antonínu Šulákovi. Ten postavil mlýn nový. V roce 1910 jej kupují manželé Josef a Marie Langovi, ale již v roce 1911 jej kupují manželé Josef a Františka Coufalovi. Historie mlýna končí rokem 1952, kdy byl zrušen.

Od Louckého mlýna to již není daleko do Starého Hobzí. Případně můžete pokračovat dále na Mutnou a Cizkrajov a dojít k Monserratu. O tomto výletu více ZDE.

Některé informace použity z webu Zaniklé obce – seznam všech mlýnů zde.

Aktuální fotografie mlýnů postupně doplníme.

Zelená turistická trasa

Vnorovice leží na  ZELENÉ turistické trase mezi Slavonicemi a Dačicemi. Útulná Hospůdka U splavu (v našem Mlýně) tak nabízí příjemné občerstvení přímo na cestě!

Ve směru od Slavonic do Dačic:

Slavonice – 4. km Poutní kostel Montserrat – 5. km Mutná – 7. km údolí řeky Dyje – 10. km Hospůdka U splavu Vnorovice – 15. km Dačice.

A nyní si stručně projdeme hlavní body cesty:

Montserrat

Původně kaple vystavěná v r. 1651 byla r. 1660 rozšířena. Protože stále nedostačovala množství příchozích poutníků, byla v letech 1712-1716 přestavěna na barokní kostel. Získal jméno po vzoru známého španělského poutního místa.

V současné době je otevřen pouze v době mší svatých a poutí.

Více info ZDE.

Údolí řeky Dyje

Trasa vedoucí kouzelnou přírodou okolo břehů Moravské Dyje s mnoha starými mlýny.

První na trase “ Loucký mlýn“ patří k nejstarším na Moravě – první písemná zpráva o něm pochází již z r. 1190, kdy jej Ota Český daroval louckému klášteru.

Více o Cestě kolem starých mlýnů na Dyji ZDE.

Dačice

Nabízejí řadu atraktivních míst, zejména:

Státní zámek

Nachází se na Havlíčkově náměstí (lidově zvaném „horní nám.“).

Původně renesanční zámek vystavěný okolo roku 1591, byl několikrát přestavěn, naposledy do empírové podoby kolem roku 1816. Z jižní strany je park obklopen zámeckým parkem. Původní francouzská zahrada byla v roce 1818 rozšířena do dnešní podoby a upravena jako anglický park.

Kostel sv. Vavřince

Barokní kostel byl vystavěn na místě původního v letech 1775 – 1788. Jednolodní kostel s významnými freskovými oltáři od Josefa Winterhaltera.

Věž kostela
Renesanční 51 m vysoká věž byla postaven v letech 1586 – 1592. Původní stanová střech byla na přelomu 19. a 20. století nahrazena současnou střechou.

Městské muzeum a galerie

Je přímo v budově státního zámku. Nabízí stálou expozici: historie a národopis města, Max Švabinský, Michal Florián, František Bílkovský. Hostí i krátkodobé výstavy.

Františkánský klášter s kostelem sv. Antonína Paduánského

Ranně barokní klášter z let 1660 – 1664 a kostel z let 1672 – 1677. Dnes klášter patří řádu bosých Karmelitánek.

Další informace o Dačicích vč. fotek ZDE.

Český Rudolec

Nachází se v přírodním parku Česká Kanada, na českomoravském pomezí 8 km od rakouské hranice v nadmořské výšce 512 m.

První dochovaná zmínka o Č. Rudolci pochází z r. 1343 – tehdy to byla kolonizační osada s tvrzí podél poštovní cesty Praha-Vídeň. Tvrz byla v pol. 19. stol. přestavěna na novogotický zámek. Ten, nazývaný též Malá Hluboká,  je nyní značně devastován a chystá se jeho oprava.

V Českém Rudolci najdete též kostel sv. Jana Křtitele z r. 1488.

Blízké okolí láká návštěvníky svou krásnou krajinou s rybníky, potůčky, kopci a lesy, ale též četnými historickými památkami, jako jsou pevnosti, zámky a historická města.

Třešť

Město Třešť je od Vnorovic vzdáleno 30 km severně (tj. asi půlhodinka cesty autem).

Nachází se v srdci Českomoravské vrchoviny, v soutěsce ohraničené vrchy Špičákem (734 m), Čeřínkem (761 m) a ve vzdálenějším jižním horizontu i nejvyšším vrcholem Vysočiny Javořicí (837 m).

Historie: 13. století

Farní ves Třešť byla založena ve 13. století při kolonizaci pomezního hvozdu česko-moravského, v průsečíku dvou historických cest – Lovětínské a Humpolecké. První písemná zpráva o Třešti je z roku 1349, kdy je připomínán farní kostel sv. Martina. Tehdy náležela Závišovi z Třeště, po něm byl vlastníkem Štěpán z Březnice, který ji prodal r. 1359 moravskému markraběti Janu Jindřichovi. Ten ji téhož roku prodal Šternberkům, kteří Třešť drželi do roku 1493. V letech 1493-1627 zde vládli Vencelíkové, po nich v letech 1627-1657 Herbersteinové z Korutan, 1657-1669 Gayerové z Edelbachu, v letech 1669-1844 Herbersteinové z rakouské linie, 1844-945 byli vlastníky Třeště rakouští Sternbachové.

Ve městě se rozvíjela řemesla a vzkvétaly cechy. Roku 1753 žilo v Třešti 187 řemeslnických mistrů a 19 tovaryšů. Z nich bylo téměř 100 soukeníků. V 19. století vznikají v Třešti továrny na výrobu sukna, nábytku (zvláště vyřezávané hodinové skříně dodávané do celé Evropy) a sirek, později vznikl průmysl oděvnický a strojírenský.

U zrodu průmyslu stáli místní židovští podnikatelé. Židovská komunita vznikala v Třešti brzo, neboť ve 2. pol. 13. století je zmiňován rabín Jakub z Třeště. Kolem roku 1845 žilo zde 621 Židů, jejich počet postupně klesal, až roku 1929 žilo v Třešti pouze 38 židovských obyvatel, kteří se stali obětí holocaustu.

Roku 1901 byla Třešť, tehdy největší městys na Moravě, povýšena na město. Roku 1872 zde byla založena první česká měšťanská škola na Moravě. V r. 1998 bylo městu uděleno právo užívat městský prapor.

Pamětní místa

Židovskou komunitu připomíná synagoga v empírovém slohu znovupostavená po požáru 1824 a židovský hřbitov.

Odpor obyvatel Třeště proti fašistické okupaci připomínají pamětní desky se jmény umučených na budově městského úřadu a vězeňský dvůr, kde bylo v květnové revoluci 1945 zavražděno 33 občanů.

Farní kostel sv. Martina

Je nejstarší architektonickou památkou ve městě. Byl založen ve 13. století, dostavěn ve druhé polovině 15. století a později barokně upraven. V 18. století se na vystavění nové kruchty, jižní sakristie a panské oratoře podílel místní zednický mistr Jakub Lysý. Zajímavým prvkem je gotický náhrobek Jana z Hodic, renesanční náhrobek Kryštofa Vencelíka a pozdně gotická kamenná kazatelna.

Chrám sv. Kateřiny Sienské

Filiální chrám sv. Kateřiny byl  založen v 16. století, v době, kdy Třešť patřila Vencelíkům, jako luteránský kostel. V 18. století bylo přestavěno kněžiště, vnitřní zařízení v 19. století vyhořelo a následně bylo obnoveno (1842). Na vnější zdi chrámu je pozdně renesanční náhrobek neznámého rytíře s erbem polovičního lva.

Zámek

Bývalý zámek – nyní hotel – stojí na místě středověké tvrze z roku 1513, která přestavbami zanikla. Původně patřil české šlechtě, od roku 1626 jej vlastnila do roku 1945 šlechta rakouská.

Čtyřkřídlá budova s nárožními věžemi a arkádami byla vybudována v 16. století M. Grimmem, v polovině 17. století bylo druhé patro zámku přebudováno k obytným účelům. Později bylo v zámku umístěno místní muzeum a obrazová galerie. Přilehlý anglický 15-hektarový park nabízí hotelovým hostům příjemné procházky. Dnes je objekt zámku majetkem Akademie věd ČR a slouží jako hotel i k pořádání seminářů a sympózií.

Bývalá židovská synagoga

Empírová synagoga byla vystavěna po velkém požáru z 2. října 1824, který zničil celé židovské ghetto. Díky sbírce a přispěním Žida Jicchaka Wiesenwalda byla znovu postavena a vysvěcena 22. září 1825.

Do ulice se obrací v přízemní sloupovou předsíní. Dnes je chrámem Československé církve husitské.  Je zde instalována expozice Franz Kafka a Třešť a zdokumentována historie židovské obce v Třešti.

Židovský hřbitov a památník

Židovské osídlení v Třešti existovalo už ve 13. století. Náboženská obec je doložena od poloviny 17. století, zanikla za druhé světové války.

Židovský hřbitov s kamennými náhrobky z počátku 18. století leží na stráni v tzv. Korečníku na rozloze 3615 metrů čtverečních. Pohřbívat se zde přestalo v období II. světové války, kdy všichni místní Židé byli násilně odvlečeni do koncentračních táborů a do Třeště se již nikdy nevrátili. Dnes je hřbitov majetkem Židovské obce.

Památník židovským obětem
14. května 1942 byli třešťští Židé odvezeni k likvidaci do koncentračních táborů. V roce 1992 byl na vězeňském dvoře odhalen Památník židovským spoluobčanům.

Schumpeterův dům

V centru Třeště (v Roosweletově ul.) je rodný dům a sídlo nadace J. A. Schumpetera, jednoho z nejvýznamnějších ekonomů 20. století, prvního rakouského ministra financí, profesora v Bonnu a na Harwardu a zejména známého tvůrce japonského hospodářského zázraku.

Dnes je tento palácový dům sídlem Turistického informačního centra, pobočky Muzea Vysočiny a expozice Spolku přátel betlémů (betlémech více zde).

Informace i fotky jsou z webu Třeště (kráceno), kde najdete spoustu dalších zajímavých informací.

Třešť – cesta za betlémy

Každoročně od Vánoc do začátku února si může každý obyvatel/návštěvník Třeště prohlédnout přímo v domácnostech místních občanů „rodinné poklady“ – třešťské betlémy. Expozice ztvárňují známý biblický příběh o narození dítěte v chlévě, za nímž spěchají zástupy chudých a nesou mu  dary. Navštívit můžete na 20 betlémů v rodinách a v místní pobočce Muzea Vysočiny v Schumpeterově domě (stálá expozice v ul. Roosweltova).

Jedná se o skutečnou raritu: v každé rodině se betlém každoročně na podzim znovu staví a na jaře rozebírá. Angažuje se celá rodina, včetně nejmenších dětí (z nich obvykle rostou noví autoři-řezbáři). Rodinní příslušníci se pak také střídají u veřejných prohlídek.
Vstup ke každému betlému je ZDARMA – a to přes fakt, že rodiny jsou opakovaně vyzývány, aby si třeba umístili na vhodné místo sbírkovou kasičku apod. Svébytnému obyčeji věnují totiž veškerý svůj volný čas a nesmíme zapomenout ani na náklady za elektřinu (celodenní nasvícení betlému něco stojí) či úklid (snad víte, jak se v zimě po příchodu zvenku doma našlape. A co teprve, když se do bytu za betlémem nahrne celý autobus lidí…)
Třešťské rodiny to zkrátka vnímají jako zvláštní druh „služby“ ostatním lidem a otvírají ochotně dveře svých příbytků každému, kdo na ně zaklepe se zájmem o prohlídku jejich betlémů. Téměř tři měsíce v roce se trpělivě věnují návštěvníkům, vč. hromadných zájezdů, každému s láskou (i jistou oprávněnou pýchou) odvyprávějí příběh toho jejich betlému, a nechtějí za to vůbec nic. Potěší je zápis do návštěvní knihy i třeba jen milé slovo.

Seznam rodin a plánek je ZDE

Betlémářství vzniklo v Třešti někdy kolem r. 1800. V počátcích je zřejmý vliv papírových betlémů (z Třebíče) a posléze v 2. polovině 19. století zasáhl vliv dřevěných betlémů (z Jihlavy). První stavitelé betlémů v Třešti (i v Jihlavě a v Třebíči) byli z řad soukeníků. V Třešti se stala doslova legendou jména tvůrců papírových betlémů: František Jabůrek, rodina Dvořáků, Jiří Šiftař, Josef Diviš  a další.

Po roce 1850 se začaly objevovat betlémy dřevěné, které postupně zatlačovaly betlémy papírové. První dřevěné figurky se dostaly do Třeště z jiných oblastí (tyrolského typu, z Králík apod.) a byly také pořizovány od řezbářů z Jihlavy a okolí, nejvíce od Františka Klause ze Stonařova a rodiny Boudných z Brtnice. Pravděpodobně prvním třešťským autorem – řezbářem byl Matěj Suchý (1820 – 1909). Podobně jako u papírových betlémů, se prvními tvůrci dřevěných figurek stali ponejvíce truhláři a soukeníci. Rozvoj nábytkové výroby a hodinových skříní významně přispěl ke vzniku tohoto svérázného lidového řezbářského umění.

Truhláři, tesaři, ale dokonce i ševci a krejčí se učili jeden od druhého. Zkušený betlémář snadno pozná autora té které figurky. Zajímavé je, že tvůrci si figurky mezi sebou hojně vyměňovali, takže snad v kazždém betlému najdete „směsici“ od řady autorů. Mnohde se jejich seznamem i s letopočty pyšní – takže snadno získáte přehled. A při hodně pozorném „průzkumu“ už leccos rozeznáte již při prvních návštěvách.

Vzhled třešťských betlémů ovlivňuje i moderní doba. Děti z betlémářských rodin přispívají netradičními figurkami (viděli jsme vedle chléva s „ježíškem“ třeba i klokana či Indiána), některé figurky představují i reálné postavy ze živta města, k vidění dokonce je i skupinka postaviček, v níž nechyběl ex-prezident Havel apod. V jednom betlémě byly dokonce i živé rybičky (však jsme také museli čekat „ve frontě“, až se vynadívá skupina rakouských turistů).

Prohlídka třeštských betlémů je velmi zajímavá zkušenost. Doslova na vás dýchne ta pravá pohoda vánoc a atmosféra „posvátnosti“. Každopádně, na tento program si vyhraďte dostatek času – min. 2-3 hodiny (abyste stihli navštívit aspoň několik betlémů).

V současné době tvoří v Třešti 8 – 10 lidových řezbářů-amatérů z různých profesí, jako je Josef Bílý, Jan Bukvaj, Ondřej Rešl, Alois Roháček, manželé Metoděj a Marie Roháčkovi a další. Lze tedy doufat, že tato krásná tradice v Třešti nezanikne.

Poměrně novou tradicí je Dřevořezání, které již přesáhlo i hranice republiky. Každoročně se na začátku července na náměstí scházejí řezbáři z celé republiky i ze zahraničí a vyřezávají figurky. Pravidelně tak přibývá do společného betléma více než 20 nových postaviček. Každý návštěvník má možnost si vyzkoušet vyřezávání do špalíků dřeva zapůjčenými nástroji. Tento společný betlém je vystaven v expozici Spolku přátel betlémů (v Schumpeterově domě – stálá expozice).
V průběhu několika ročníků Dřevořezání vznikla Svatá Rodina v nadživotní velikosti, která je umístěna u Třešťského potoka v ul. Na Hrázi. Vánoce jsou tak vlastně v Třešti celý rok!

Pramen Moravské Dyje